[March, 2008] HARMONIE 3/2008: Vesna Cáceres: Brazílie s chutí pražských tramvají

Vesna Vaško-Cáceres má „etno“ v krvi. V roce 1971 se narodila v Chorvatsku, po otci je Čechomaďarka, po matce Slovinkošpanělka a sama momentálně tíhne k brazilské hudbě. Když v roce 1990 přišla do tehdejšího Československa studovat hudební vědu a později zpěv na Konzervatoři Jaroslava Ježka, netušila ještě, že tu zůstane, už osmnáct let.
Postupně si splňuje své hudební sny a plány: v roce 1995 založila latinou se inspirující kapelu Ánima, která působí dodnes, dále jazzovou formaci Vesna Cáceres trio, s pianistou Vojtěchem Eckertem, sama na svých recitálech vystupuje jako písničkářka a akordeonistka a pro několik divadelních her složila hudbu. V současné době dokončuje své nové "brazilské“ album Aquarela do Brasil. Svůj široký žánrový rozkmit vysvětluje slovy, že hudba je prostě jen jedna...

Cítíš se být jazzovou zpěvačkou, písničkářkou s harmonikou, zpěvačkou world music, nebo naopak se těmto škatulkám záměrně vyhýbáš? Cítím se být hlavně hudebnici. Škatulkování potřebují obchodníci protože musí do nějakého řádů uspořádat hudbu kterou prodávají. To je v pořádku. Ale můj přístup k hudbě je především upřímnost. Vždy nechávám v sobě skladbu uzrát. Při tomto procesu uzrávání - já tomu říkám přežvýkání skladby - se intuice domluví s řemeslnou zkušeností jak to vlastně bude. Tímto způsobem přistupují k veškeré hudbě kterou dělám. Pro posluchače je spíše rozhodující způsob doprovodu, na který já přirozeně reagují.

V závislosti na typu tvého projektu a stylu hudby střídáš techniku zpěvu. Máš nějaké vzory, zpěvačky, zpěváky, kterými se necháváš ovlivnit, nebo od kterých techniku přejímáš?Ohledně techniky zpěvu mě především ovlivnilo mé vlastní, asi pětileté studium operního zpěvu. Dlouho jsem zpěv studovala soukromě, u několika profesorek a profesorů, a pak jsem díky profesorovy V.Leblovi, který učil na Státní konzervatoři a na Ježkové konzervatoři, udělala zkoušky na pěvecký obor Ježkové konzervatoře. Jeho slova totiž byla: "proč by jsi mne platila soukromě, když tě tam na Ježkárně určitě vezmou, a já tam učím..." Právě táto "náhoda" mi ukázala cestu dál. Tam jsem začala zpívat do mikrofonu, což je jiný přístup ke zpěvu než operní zpěv. Jinak já vzory moc nepěstuji a ovlivňuje mě každý zvuk kolem mne. Uvedu však pár, v jazzu méně obvyklých jmen, jejíchž zpěv mě, mimo jiné, zaujal: Tamara Obrovac, Mari Boine, Márta Sebestyén, Elizabeth Fraser, Elis Regina, Fayruz, Milton Nascimento, Rosa Passos...

Jazz okořeněný a opepřený kubánskými a brazilskými, či obecně latinskoamerickými rytmy, je u nás v poslední době častý a oblíbený (uveďme například Yvonne Sanchez, Miriam Bayle, Cuban Summer, Janu Koubkovou). V čem bys řekla, že se od ostatních odlišuješ, v čem je tvá produkce jiná, originální? Tito výborní čeští umělci zůstávají věrnější jazzové podobě latiny, která je ovlivněná severoamerickým pojetím jazzu. Já se snažím jít cestou přímého ovlivnění Latinskou Amerikou. Jinak řečeno, „etno“ pro mne často není pouze ovlivnění skladby, ale její podstata. Ale zdá se že mnohé rozdíly mizí, a Praha se stává multikulturním městem. Mladý talentovaný hudebnící už dávno znají brazilskou či jinou latinskoamerickou hudbu, a vytvářejí nové krásné fuze. Momentálně se mi docela zalíbila Vendula Šmoldasová, a její Bossa Nova Sensation...

Jsi původem z Chorvatska, zpíváš španělsky, anglicky, portugalsky... V jakých případech volíš češtinu ke zpěvu? Podle čeho volíš jazyk k písni, kterou sama složíš? Když dostanu zakázku udělat hudbu k českému divadelnímu představení tak pravděpodobně použiji český jazyk do většiny písní. Pokud píšu hudbu v kubánském stylu, nejčastěji volím španělštinu. Výjimkou je například píseň Honza z desky 5 Elementos. Obecně jsem teď v období, kdy češtinu používám velice hojně. Je to take proto že v mé kapele Ánima hrají čeští hudebníci a kamarádi. Jsou to kontrabasista Petr Tichý, kytarista Vojtěch Želinský, bubeník a perkusista Stanislav Amcha a Bharata Rajnošek, hráč na všechno do čeho se dá foukat – saxofony, trumpetu, flétnu. V tomto obsazení už můžeme zčeštit cokoliv. (smějě se)

Křehká žena s harmonikou, nezdá se ti taková kombinace až provokativní?Ženy-zpěvačky v roli muzikantky, natož akordeonistky, nejsou zas až tak časté... ale nejsem jediná. Radůza používá akordeon výborně, a zalíbila se mi i písňičkářka Silvie Krobova... Ano, stejná harmonika je pro ženu svou váhou těžší než pro muže. Ale co se týká ženy-zpěvačky v roli muzikantky, já prostě dělám hudbu kterou mám v srdci, a snažím se ji vyjádřit. Při hledání způsobů jak to vyjádřit neřeším otázku jestli jsem muž nebo žena. Řeším řemeslné věci, například jak tu hudbu zapsat nebo zahrát. V tomto smyslu si velice vážím faktu že patřím mezi určité menší procento žen ve světě, kterýma nebylo odepřeno vzdělání, právě proto že jsou ženy.

Kromě projektů vystupuješ i sólově, máš svůj vlastní recitál, ve kterém představuješ hlavně svou tvorbu. V písních se necháváš inspirovat vlastním životem, smutkem i radostí. Není to pro ženu niterní záležitost, neprožíváš své recitály jako nějaký druh zpovědi, vypovídání se?Proč by to mělo být niterní záležitost jen pro ženu? Písničkář, nebo umělec, muž nepodává svědectví o své niterní záležitostí, inspiraci vlastním životem, smutkem a radostí? Ano, je to tak, podávám svědectví o svém nitru a o tom co vidím kolem sebe. Jsem pozorovatel a povzbuzuji naděj a radost.

Od roku 2006 hraješ ve hře Čtyři polohy a jedna Vesna, kterou režíruje Jaroslav Dušek. Jak vznikla spolupráce s Duškem a jaký máš pocit z této hry po necelých dvou letech?S Jaroslavem Duškem spolupracuji od roku 2004, kdy jsem v jeho režii udělala hudbu pro divadelní zpracování hry Tonka Šibenice. Následovala spolupráce na hře Manželské vraždění, kde Jaroslav hrál, a režíroval to Jan Hřebejk. Hra Čtyři polohy a jedna Vesna je jiná v tom, že v této hře jsem já přímo na podiu, hraji a zpívám vlastní písně živě. Pro mne je to tak trochu svátek hrát živě v divadle. Lidé jsou naladěni na vnímání toho, co se na podiu děje, a hudbu poslouchají pozorně.

Nedávno jsi dokončila nové album Aquarela do Brasil. S jakou kapelou se zde představuješ?V překladu to znamená Brazilský akvarel. Je to čistě brazilský repertoár kde se přestavím jako zpěvačka samby, bossa novy, choro a MPB (Música Popular Brasileira). Protože jsem si přála aby deska měla co nejbrazilštější zvuk, sestavila jsem kapelu z brazilských hudebníku žijících v Praze. Na desce uslyšíte tedy nástroje specifické pro Brazílii: cavaquinho - Tiago Ferreira, pandeiro - Flavia Torga, baixolão - Sashinho Alex Ginsburg, quica, pak je tam akustická kytara - André Sah, který se mnou zazpíval i některé vokály, občas harmonika a další perkuse. Na desce je dodán bonus track, a to píseň Come to me. Tato píseň je tam trochu proto aby zpochybnila mé zařazení mezi brazilské zpěvačky :)

Jak dlouho jsi nové album dávala dohromady? Jak dlouho se rodilo? Skoro rok se s přestávkami nahrávalo, ale rodilo se mnohem déle. Mé okouzlení brazilskou hudbou trvá asi již deset dvanáct let. Ale toto album je svědectvím toho, že jsem pokročila ve studiu nejen MPB a bossa novy, ale také samby a choro.

V loni, v lednu 2007, jsi navštívila Brazílii, ovlivnil tě tento pobyt v něčem? Za jakým účelem jsi do Brazílie jela?Tato cesta byla výsledkem dlouholetého sbližování se s brazilskou kulturou. Setkala jsem se tam s mnohými hudebníky, s kterými jsem i jako host vystoupila, například Bilinho Teixeira a skupina Choro na feira, Lulhi e Lucina, skladatelky a písničkářky, Vito Biglioni, jazzový kytarista, Moacyr Luz, skladatel a kytarista samby, Beth Carvalho, zpěvačka... Shodou okolností jsem se v Riu seznámila s Carlosem Alberto Afonso, majitelem obchodu Toca do Vinicius v Ipanemě, neoficiálního muzea bossa novy. Tento pán nemohl uvěřit, že někdo v Praze, tak daleko od Brazílie, zpívá brazilskou muziku, a že bossa nova se v Čechách mezi jazzovými hudebníky hraje často.

A co ti setkání s ním přineslo?Nabídl mi vystoupit na 80. výročí narození A. C. Jobima a zazpívat jednu z nejznámějších skladeb na světě - "Garota de Ipanema". Podmínkou však bylo, abych tu skladbu nejdříve zazpívala v češtině a pak portugalsky. Protože jsem text této písně neznala v české verzi, tak jsem si ho napsala. Když jsem před publikem zpívala česky, všichni se na mne dívali jako na gringu, cizinku... ale stačilo pár počátečních slov v portugalské verzi a pak mě čekal krásný zážitek. Totiž okamžitě se mnou všichni zpívaly, což jsem v Evropě samozřejmě nikdy nezažila.

Píseň Dívka z Ipanemy se objevuje jak v původní verzi, tak i s tvým textem na novém albu... Ano, album "otvírá" již zmíněná Dívka z Ipanemy, která pro mne symbolický spojuje Prahu s Brazílii, přesněji s legendární pláži Ipanema v Riu.

Do jaké míry jsi vycházela v této písni z původního textu a kde jsi pracovala sama? Ptám se proto, že v textu zpíváš i o pražských tramvajích…Snažila jsem se dát do českého textu brazilský význam, dát tam tu intimitu a lehkost, která je typická pro brazilskou hudbu. A ty tramvaje v Praze jsou toho součást ...

Myslíš, že je na albu slyšet, že jsi se setkala z brazilskou hudbou přímo v Brazílii? Rozhodně ano, ale vím to spíše já. Paradoxně je to méně v hudbě a více v tom že jsem měla možnost se ponořit do života obyčejných Brazilců. Po této zkušeností jsem dokázala s větší identifikaci sebe sama v porozumění brazilské kultůry zazpívat písně na nové desce.

V Brazílii jsi se setkala s kapelou Os Cariocas, která premiérovala také písně Garota de Ipanema, či Samba do Avião. Obě písně jsou na tvém novém albu, je to náhoda, nebo tě setkání s touto kapelou natolik ovlivnilo, že jsi vybrala mimojiné právě tyto dvě? Je to spíš proto, že jsem se snažila píseň Samba do Avião nahrát již dřív a vyšlo mi to až teprve teď. A s Dívkou z Ipanemy jsem se chtěla rituálně rozloučit. Mám ji nahranou již v anglické, české i portugalské verzi.

Aranžovala jsi většinu písní, nebo z jakých aranží vycházíš?Skladby, které jsou na albu znam v mnohá verzích. Snažila jsem se těmto písním dát svůj otisk, a konkrétní aranže vznikaly ve spoluprácí s kapelou.

Poslední skladba na desce Aquarela do Brasil Come To Me je úplně v jiném stylu a lehce rozbíjí celkovou kompaktnost alba. S jakým záměrem, nebo úmyslem jsi právě tuto popovou píseň k brazilským skladbám přidala?Píseň Come To Me, kouzelná popová skladba, je bonus track, magická třináctá skladba, díky které vlastně zpochybňuji mé zařazení mezi brazilské zpěvačky (smějě se). Tato skladba nebyla většímu publiku představena, prezentována, měla jsem ji zachovalou ve svých archivech. Chtěla jsem ji tam dát proto, abych vzbudila otazníky u posluchačů. Možná i jejích zvědavost ohledně mé tvorby jiné než brazilského stylu. A o to mi šlo.

Budeš koncertovat v návaznosti na nové album? Uslyšíme skladby z nového alba na tvých koncertech?Všichni muzikanty hrají v jiných kapelách, stejně jako já, tudíž jsme dost vytížení. Ale příležitostné koncerty zvládneme. Mnohé nové bossa novy posluchači budou moci uslyšet též na mých koncertech s triem Dr.Vojtěcha Eckerta. S ním ostatně právě připravuji i novou desku. Bude to jazzovější pojetí brazilské muziky, ale plné krásných harmonii a zpěvných jazzových sol, což je parketa pianisty Vojtěcha Eckerta. Každopádně vydáním alba Aquarela do Brasil pro mě prezentování brazilské hudby nekončí.

Veronika Vlachová

Harmonie

[October, 2005] FOLK&COUNTRY 10/2005: Vesna: Na harmoniku mě dali rodiče (Rozhovor)

Nováčkem na letošní Zahradě byla Vesna Vaško Cáceres – jako písničkářka s akordeonem i jako kapelnice skupiny Cuba Kubikula. V soutěži o Krtečky v obou případech skončila přibližně ve středu výsledné tabulky, což je na debut velmi slušný výsledek. Část následujícího rozhovoru vznikla už na jaře během kuřimské Zahrady písničkářů, druhá část po odeznění náměšťské Zahrady.

Jméno Vesna Vaško Cáceres pro nás zní velmi exoticky. Jaký je tedy váš původ?

To je obvykle první otázka, na kterou se mě všichni ptají. Narodila jsem se v Chorvatsku, ale můj otec pocházel z české rodiny, která se tam přestěhovala někdy kolem roku 1840 a ještě moje babička například byla Chytilová. Moje matka je slovinsko-španělského původu, ale nejdéle jsme žili v Chorvatsku.

Kdy a proč jste přišla do Česka?

V Chorvatsku jsem studovala dvě střední školy – jednu jazykovou a druhou hudební. V Praze mě potom vzali na hudební vědu, takže jsem v osmnácti letech po maturitě zcela regulérně přešla studovat sem.

Jaká je dnes vaše profese?

Věnuji se hudbě, a to dost všestranně. Nejvíce práce mám jako zpěvačka a akordeonistka, vedu svoji kapelu. A také skládám – snažím se dělat různé projekty, o které je zájem nebo které si sama vymyslím.

Letos jste poprvé postoupila na Zahradu písničkářů do Kuřimi a z ní do soutěže o Krtečky na “velké” Zahradě. Považujete se při své všestrannosti za písničkářku?

Téměř všechny mé skladby – s výjimkou instrumentálek pro harmoniku nebo orchestr – mají písňový charakter. Patří k nim text, respektive písnička vznikne na základě nějakého textového úryvku. V tomto smyslu asi písničkářkou jsem. Ale do Kuřimi jsem samotná postoupila poprvé, takže nevím, jestli mě i ostatní za písničkářku považují.

Vystupujete i jindy sólově, nebo byla Zahrada výjimkou?

Sólově vystupuji až v posledních dvou letech. Vznikl například divadelní projekt, ve kterém vystupuji s herečkou Nicol Koksteinovou. Ona písně “hraje” (jako herečka), já je zpívám a doprovázím se. Právě díky tomuto projektu jsem se hodně osamostatnila, protože si sama skládám písně a chtěla bych být trošku lepší i v té harmonice.

Proč jste si jako svůj nástroj vybrala právě akordeon?

Když jsem byla malá, nikdo se mě moc neptal. Rodiče viděli, že mám nějaký talent, tak mě dali na harmoniku. Prý třeba občas zahraju na rodinných oslavách. Jenže hudba se u mě ukázala byt zásadní částí osobnosti a harmonika mým prostředkem k vyjádření. Dnes vnímám harmoniku jako plnohodnotný doprovodný nástroj. Je to prostě můj nástroj a já to nijak neřeším. Ke kytaře jsem nikdy neměla vztah – tedy já jako hráč. S kytaristy jinak spolupracuji už léta v kapele a kytaru jako doprovodný nastroj ke svému zpěvu snad až podvědomě preferuji.

Na Zahradu jste postoupila také s kapelou Cuba Kubikula, ale to myslím není vaše jediná skupina, že?

Cuba Kubikula je jeden z mých projektů. Je věnovaný kubánské muzice a také původním českým písním, avšak také v kubánském stylu. Potom mám projekt zaměřený na brazilskou muziku, ve kterém zpívám portugalsky. U Cuby Kubikuly zase převažují samozřejmě texty ve španělštině. A pak se také věnuji jazzu, například skladbám George Gershwina a jiným, spíše starším swingovým standardům.

Já zůstanu chvilku u Zahrady. O Krtečky jste soutěžila poprvé, a to jak v kategorii písničkářů, tak s kapelou. Jaké byly vaše bezprostřední dojmy po soutěžních vystoupeních?

Byla jsem velmi mile překvapena, s jakým upřímným a nenuceným zájmem ke mně přistupovali jak organizátoři, tak posluchači, pro které ta moje muzika musí znít asi dost “jinak”. Já jsem si ale vždycky přála, aby moje hudba měla kousek toho obyčejného lidského života a aby i přes obecnou stylovou “jinakost” k lidem dokázala promluvit melodičností a rytmem nebo barvou zvuku. A to se mi myslím aspoň trochu povedlo.

Co se vám na Zahradě líbilo?

Moc se mi líbila poklidná a “přírodní” atmosféra celého festivalu. Moji spoluhráči mi řekli, že to tak na folkových festivalech bývá: legrační kovbojové, indiánské šperky, indická čajovna, české pivo, všichni zpívají, černoši tančí, děti se pošťuchují… Tak to asi má být.

A komu jste dala svůj hlas v soutěži?

Už od konkursu v Bohnicích jsme si padli do oka se skupinou Šantré. Těm jsem také svůj hlas za kapelu dala. Ale líbilo se mi mnohem víc kapel a muzikantů. Třeba duo Salamander nebo moje milá kamarádka Eva Henychová. A nezklamaly mě Buty, pro které mám slabost.

Nedávno vám vyšlo výběrové album 5 elementos, na kterém shrnujete jednotlivé zmíněné projekty. Chybí tam něco?

Nejsou tam zahrnuté nejnovější projekty – jednak divadelní o Tonce Šibenici, který režíroval Jarda Dušek, a potom Manželské vraždění, kde měl režii na starosti Jan Hřebejk. Z toho pravděpodobně vznikne nové řadové cédéčko zase s trošku jinou muzikou. Jinak zatím těch řadových cédéček bylo pět.

Co projekt, to jiní spoluhráči, i když některá jména se opakují. Představíte nám muzikanty, se kterými nejčastěji spolupracujete?

Na Zahradě po mém pravém boku hrál na kontrabas a zpíval Petr Tichý. Po mém levém boku hrál na kytaru a zpíval Vojta Želinský. Oba jsou živelní hráči, hudebně vzdělaní a mají poměrně velkou zkušenost z různých stylů. U Petra mohu připomenout třeba kapelu Manon 15, se kterou v roce 2000 vyhráli Portu, nebo elektronický projekt Floex. Vojta začal podobně jako já hrát jazz a jiné žánry až po ukončení konzervatoře. Na “latin-bicí” hrál Petr Strach, který ve větší verzi kapely obvykle hraje vedle bubeníka Standy Amchy na perkuse. Tentokrát jsem jej ale posadili za bubny. Jinak v minulých letech jsem spolupracovala například s mexickým kytaristou Pablem Ortizem, s venezuelským kytaristou Ernestem Chuecosem nebo s “brazilsko-kosmopolitním” basistou Alexandrem Ginsburgem. K projektu Cuba Kubikula patří také občasná spolupráce s kubánskými hudebníky a tanečníky. Co se týká jazzového repertoáru, vystupuji častěji s kytaristou Jaroslavem Šindlerem. S pianistou Vojtěchem Eckertem a kontrabasisty Petrem Dvorským a Janem Grefornerem hodně pěstujeme repertoár brazilské bosanovy.

Hrajete jazzové standardy, kubánské rytmy, brazilskou hudbu, divadelní písně… Když vás někdo zve na koncert nebo festival, podle čeho volíte repertoár?

Sama se nerozhoduji. Obvykle mi někdo zadává určitou práci a já můžu nabídnout více variant. Dotyčný se pak rozhodne, o co má zájem. Nejčastěji si žádají latinu, případně s nějakým mixem. Ale Cuba Kubikula teď vystupuje i samostatně, pořádáme například taneční party, kde hrajeme většinou vlastní skladby, které by se nejspíše mohly zařadit do žánru world music. No a do jazzových klubů jdeme zase s jiným repertoárem.

Ještě jsme nezmínili jeden z vašich projektů – zhudebněné francouzské básně.

To je právě pásmo Nepřerušená, které dělám s herečkou Nicol. Vystupujeme s ním tak jednou měsíčně v Praze. Jak už jsem říkala, právě tyto skladby mi daly první impuls k vytvoření sólového repertoáru. V tom míním pokračovat. Zatím používám české překlady francouzské poezie, ale ráda bych v budoucnu složila hudbu na originální texty.

Zpíváte česky, portugalsky, španělsky, anglicky… Které jazyky skutečně ovládáte?

Ze slovanských jazyků mluvím chorvatsky, česky, slovinsky a bělorusky. Mým jazykem je španělština, skrze kterou se přelévá můj vřelý vztah k portugalštině. Angličtinu jsem se učila ve škole a pak také v životě. Je to totiž jazyk mnoha písní, které jsem milovala, a též jazyk J. R. R. Tolkiena.

Myslíte, že byste u českých posluchačů měla úspěch s chorvatskými texty?

Ještě nevím, ale už to zkouším.

Máte internetové stránky?

Ano, adresa je www.vesnaanimaband.com. Tam najdete informace o jednotlivých projektech, fotky, ukázky v mp3 a videoukázky. Najdete tam také soupis všech koncertů a odkaz na internetovou prodejnu mých cédéček. Mé desky by se však měly dát sehnat i přes běžnou distribuci. Ta nejnovější, 5 elementos, vyšla u firmy Next Era.

Prožila jste dětství a počátek dospívání v Chorvatsku. Existuje tam něco podobného, jako je náš folk nebo písničkářská scéna?

Myslím, že je to hodně jiné. Dříve se tu a tam nějací písničkáři objevovali, ale spíše s doprovodem piana jako například Arsen Dedić. Teď se mi tam líbí rapper Edo Maajka, ale ten je z Bosny a k písničkářské scéně také asi nepatří. (Mimochodem v Bosně existuje silná písňová tradice s názvem sevdalinke.) V Chorvatsku teď panuje, řekla bych, silná vlna nacionálního sebehledání. Až neuvěřitelně populární jsou dalmatská sborová sdružení, tzv. klape, a různé tamburašské orchestry. Myslím že country a gospely, tak jak je zná Česko, nikdy u jižních Slovanů nenabraly takových rozměrů jako tady.

Milan Tesař (Radio Proglas)

F&C 10/05

[June, 2004] TRIBUNA (Bucharest) 16-30.06.2004: Notatii din vartejul jazzistic sibian

<...> În seara a treia ne-am întâlnit cu tânărul cvintet Anima Band din Cehia, condus de cântăreaţa şi acordeonista Vesna Vasko-Caceres. Ea însăşi un amestec ceho-sloveno-hispano-croat (născută la Sisak, lângă Zagreb), frumoasa blondă cu ochi albaştri e amorezată până peste cap de muzicile Americii Latine. <...> Dacă Vesna îmbină şarmul feminităţii slave cu temperamentul latin, Anima Band propune un fel de re-lectură a latin-jazzului din perspectivă central-europeană. <...>

Virgil Mihaiu

Tribuna

[May, 2004] ALLGEMEINE DEUTSCHE ZEITUNG FÜR RUMÄNIEN 14.05.2004: Fetziger und feuriger Jazz begeisterte in Hermannstadt

<...> vor allem aber hat Vesna Vasko-Caceres mit ihrer lieblichen Stimme, ihrem Charme, dem Akkordeon und dem Latino-Feeling das Publikum bezaubert. Die gebürtige Kroatin holte sich Verstärkung aus dem goldenen Prag und entführte nun den Saal abwechselnd in die warme Karibik und bis hin zum Karneval nach Rio. Unweigerlich musste sie dabei auch auf das Repertoire von "Buena Vista Social Club", nur jüngst in Bukarest mit ihrem Renner "Chan, Chan" oder "Candela" aufgetreten, zurückgreifen. Doch Vesna (zu Deutsch: Frühling) hat diesem ursprünglichen Slow-Country nun im Background mit Akkordeon, Trompete, Saxophon, Querflöte, klassischer Gitarre sowie Kontrabass eine jazzig duftende Blume aufgesetzt. Sicherlich: Jazz ist nicht nur Gefühls-, sondern auch Geschmackssache<...>

Martin Ohnweiler

ADZ

[June, 2001] SOFTWAROVÉ NOVINY 6/2001: Nechci být za každou cenu avantgardní (Rozhovor)

Vesnu Cáceres (31) jsem slyšel poprvé před čtyřmi lety, zápis v deníčku z roku 1997 praví "... skupina Ánima hraje latinsko-americkou hudbu, zpěvačka s poetickým jménem Vesna studovala klasický zpěv a nádherně zpívá..." Po otci Čechomaďarka, po matce Slovinkošpanělka -- tíhne k "latin-feel". V klubech se vyskytuje poměrně sporadicky, protože ji více než zpěv láká tvorba.

Začátky

Talent se projeví hned. Začíná to vlastně jako taková hra. Pak přijde puberta a lidi odpadávají. Jen ti, co hudbu v sobě cítí jako potřebu sebevyjádření, pokračují. Otec je muzikant srdcem i duší, ale nikdy to moc daleko nedotáhl. Ani se nenaučil noty, i když měl talent, ale spousty okolností zabránily, aby se prosadil. Asi i proto mě odmalička posílal do hudební školy.

Pobývala jsem nejvíce v Chorvatsku, částečně ve Slovinsku a Španělsku. Mé hudební vzdělání je ovlivněno klasickým vzděláním a potom vším, co jsem slyšela kolem: pop, lidová hudba -- Srbsko, Turecko a Španělsko, Arábie -- proto třeba používám způsob zpěvu jako Natasha Atlas, pak lidová hudba česká...

Hrála jsem na klavír a hlavně na harmoniku -- deset let, až jsem ji skoro nenáviděla. Pro kariéru v klasické hudbě je akordeon dost omezující nástroj. Hodiny jsem denně cvičila, koncertovala, soutěžila, byla jsem považována za přírodní talent, dělal jsem si s tím nástrojem, co jsem chtěla. Jenže přišel určitý odpor: do orchestru se nedostanete a dělat kariéru jako akordeonista jsem nechtěla.

Zpěv

Hlas jsem objevila a začala školit někdy v osmnácti letech, a opět nejdřív klasika. Přijela jsem do Prahu studovat hudební vědu. Studium mi dalo hrozně moc v pohledu ke skladbě -- dnes si napíšu bez problémů aranž -- a hlavně přehled v tom, že se zabývalo styly v minulosti. Přispělo to k tomu, že jsem se stala otevřenější vůči kulturám, i v tom, že dělám trošku jinou hudbu, než by se dalo čekat. Měla jsem zpívat v Národním divadle soprán, jenže jsem onemocněla a sešlo z toho. Pak jsem zjistila, že o to vlastně ani nestojím, není to, co chci dělat.

Začala jsem se orientovat na mikrofonní zpěv, což mě postupně přivedlo k jazzu a k tomu, jak dnes používám hlas. K dýchání, frázování, určitému přednesu, protože mikrofonní zpěv dovoluje používat falzety, které nejsou pravým hlasem, ale jsou rytmicky pohyblivější -- a líbí se mi barvou. A hlavně se do toho nenutím. S těmi svými vysokými falzety bych teď těžko mohla vstoupit na jeviště a zazpívat tak, aby mě všichni slyšeli.

Žánry

Neměla jsem možnost sledovat, co právě letí, protože jsem byla dost vytížená. Gymnázium, hudební škola, cvičení, jazyky..., vstávala jsem v šest, končila v deset a ještě jsem si chtěla číst. Oslovil mě nechtěně pop, který v Chorvatsku měl silný vliv, všude ho bylo slyšet. Ke konci střední školy mě ovlivnil punk, a potom jazz. Říkala jsem si "ti lidí musí být tak talentovaní, jak to hrajou, jak si to zapamatujou". Můj otec říkal, že jazz je hádání nástrojů -- má to něco do sebe, ale nutno přidat, že si ty nástroje dovedou i krásně popovídat a "souhlasem" podpořit právě "vyprávějící" nástroj, který hraje sólo. Jazz mě lákal, říkala jsem si, že mu musím rozumět. Brzy jsem na to přišla: téma, nahoře jsou značky, a pak se hrají chorusy. Osobně mám raději propracovanější věci.

Co teď dělám, při živých vystoupeních, obsahuje jazz, k tomu etno, rock, něco popu, místo pro improvizace -- někdo to považuje za jazz, někdo říká, že je to moc popové. Obecně se snažím eliminovat zbytečnosti a najít vlastní cestu a jiskru, kterou chci do hudby dát to, co mě vnitřně dráždí. Nehledat násilně charakteristiku stylovou, ani to nekomplikovat tím, co kdo z okolí říká. V nových skladbách je trochu etna, často se tam vmísí rytmika, která má houpavější "latinský" charakter, i když "latina" je hodně široký pojem. Když jsem s latinou začínala, nebyl tu nikdo. Já jsem stejně nechtěla dělat čistou latinu, ale když děláte nové písničky, tak jsou v ní samozřejmě vlivy všeho možného. Ale latinu jsem znala mnohem déle.

Kapely

Asi je touhou každého, kdo chce dělat vlastní věci, mít kolem sebe lidi, kteří s ním souznějí. Je to strašně těžké, lehko se o tom mluví, zdá se, že máte stejné představy, ale hudebně to pak nevyjde. Hrajeme 3 - 4x do týdne, ale moc od toho neočekávám. Mám samozřejmě radost, že lidi na nás chodí a naše hudba se jim líbí. Ale nechci kolegy vázat a proto nemám pevnou kapelu. Taky se ne vždy sejdou lidi tak, aby to bylo přínosné. Někdy to zase naopak zajiskří a je škoda, že to uplyne a skončí a nic nezůstane. Nejsou zatím peníze na to, lidi v té optimální sestavě na několik měsíců zablokovat a udělat projekt se vším všudy: natočit desku, absolvovat koncertní šňůru, tím vše uzavřít a začít pracovat na dalším projektu.

Necítím ve vystoupeních to pravé, hraní není to, co mě naplňuje -- tím je skládání. Na nové album, které teď připravuju, jsem dlouho čekala. Obsahuje záměrně kratší písničky, 3 - 4,5 minuty, anglické a španělské texty, bližší popovějšímu výrazu, což neznamená, že nemají jiskru originality a mého já. Nemám ráda komerční věci vypadající jedna jako druhá, na druhou stranu nechci vypadat jako bůhvíjak avantgardní.

Počítač

Odborníci by dovedli přesně vysvětlit charakteristické rozdíly mezi digitálním a analogovým zvukem, ale povrchní označování digitálního zvuku za "chladné a strojové" mi připadá překonané. Digitální technika dnes dovoluje strašně moc. Mám sampler, klávesy, hudební software... Nahraju si nápad, objeví se notičky, nasampluju zvuk, natočím zpěv a mám návrh, demo; zatím nemám takové studio, abych mohla točit věci v přímo použitelné kvalitě. Počítač jsem neuměla před časem ani zapnout. Neumím toho moc, spíše málo, ale krůček po krůčku jsem samostatnější a mám volnost udělat co nejvíc písničku tak, jak chci. Když písnička vzniká na zkouškách s lidmi, jsou tam navíc jejich nápady a schopnosti. Jenže se všechno nezachytí, lidi se pak rozejdou, příště přijde někdo jiný... Takhle mám kontrolu a jistotu, že je to po mém.

Omezení je dáno možnostmi vybavení. Skládání na počítači je stejně dobré jako při klasickém skládání u piana a zapisování na papír. Ale rychlejší. O nějakém "ochuzování" daném použitím počítače pochybuji, naopak, je to skvělý pomocník pro muzikanta jakéhokoliv stylu. Nemluvě o tom, že moderní technologie díky svým možnostem přímo a výrazně ovlivnila styl hudby, která se v současnosti tvoří. Například emocemi nabitá a spoustu toho říkající hudba Mobyho by asi zněla dost jinak, kdyby nepoužíval např. samplery, synťáky, hudební procesory, samozřejmě počítač apod. Je to jen otázka individuality každého člověka.

(ve vinotéce U Milera 6. 5. 2001)

Gentelmanův deníček

[January, 2000] ROCK&POP 1/2000: Anima

Hudba latinské Ameriky je bezesporu jedním z životabudičů, kterým se současná rock&popová muzika v zájmu nějakého dalšího vývoje okysličuje - a dá se očekávat, že v dohledné budoucnosti budou tyhle 'transfúze' stále častější. Hudební kulturou jihoamerického kontinentu je silně inspirována i pražská formace Anima (španělsky duše), založená v listopadu 1996. To, že její elegantní kombinace rytmů salsy, samby, rumby, vallenata nebo bem-be s jazzem, funkem a rockem překypuje vitalitou a přesvědčivostí, už dávno poznalo pražské klubové publikum, případně ti šťastlivci, jimž se do ruky dostalo debutové, vlastním nákladem vydané CD Animy Cum Corpo (1997).

Vše, co týká tohoto souboru, se motá kolem talentované zpěvačky a akordeonistky Vesny V. Cáceres (nar. 1971). Do Prahy (kde vystudovala obor hudební věda na Filozofické fakultě UK) přišla v devadesátém roce z Chorvatska, ale její původ je daleko komplikovanější, neboť v žilách jí koluje krev několika různých národů (otec je Čechomaďar, matka Slovinkošpanělka). U zrodu Animy společně s ní stál mexický kytarista Pablo Ortíz. "Do té doby jsem se aktivně věnovala pouze klasické hudbě. Měla jsem chuť zkusit něco jiného, ale nikoliv normální jazz nebo bigbít. A k tomu, co dělá Anima, mě nepřímo přivedl pravidelný pořad o latinskoamerické muzice, který jsem asi rok a půl měla na Radiu 1," vzpomíná Vesna. Zpočátku Anima vystupovala pouze jako duo, ale postupně se přidávali další muzikanti, včetně dechové sekce. Personální obsazení ovšem momentálně není fixně dáno: s Animou podle svých časových možností hraje cela řada hudebníků, nejčastěji např. basista Zbyšek Kordač (známy z Forbidden Fruit či kapely Petra Muka) nebo bubeník Jakub Fenzl (jinak Burma Jones a Cycled). Sama zpěvačka vystupuje zároveň s daleko 'poklidnějším' kvartetem Vesna Cáceres & Band v jazzových klubech a pilně pracuje též na projektu zaměřeném na elektronickou dance music ("Neumím to přesně stylově zařadit, ale mám moc ráda třeba Massive Attack..."). Se soudobou taneční hudbou už má zkušenosti díky tomu, že kromě výše zmíněných aktivit zpívá rovněž v nové sestavě plzeňsko-pražských Mercy Street.

A Anima samotná? Je připraven materiál na druhé elpíčko, který přináší velice osobitý pohled na 'latinu'. Zajímavostí je, že vedle španělsky a anglicky zpívaných písniček má Vesna v záloze i několik českých textů...

Petr Koral

© vesnaanimaband.com, 2004. design by rydel